Bruno

ČÁST I. JIHOZÁPAD PROTI SEVEROVÝCHODU

Kapitola 1.

Půjdu tam, nevím kam

Každý z nás už se snad někdy setkal s cizincem. Dnes už není raritou potkat na ulici opáleného Itala, Angličana s „houkým buamboem“ v puse, Němce oblečeného v jejich oblíbené značce Neckermann, Vietnamce (a to podotýkám hojně) honícího se za výdělkem, studujícího Afričana klepajícího se zimou, ba dokonce i zpívající zázraky podobné indiánům na vánočních trzích, prodávající svá cédéčka. Snad jen šikmookých otužilých eskymáků je v naší zemi ještě pomálu, ale i tenhle drobný nedostatek se díky globalizaci a otevřeným hranicím jistě brzy spraví. Ač se nám to ještě možná na první pohled moc nezdá, Česká republika dále zůstává mezi hojně navštěvovanými zeměmi střední Evropy. Zejména pak hlavní město Praha.

A tak i z tohoto důvodu, jednoho krásného slunečného rána, učinil jistý Ital z malého města v jižní Itálii pevné rozhodnutí, strávit v naší malé zemičce zbytek svého života. Bruno, jak se jmenoval, byl sám ze sebe toho dne překvapený, co ho k této myšlence vedlo. Jako obvykle se probudil pozdě. Ostatně nemusel nikam spěchat. Pracoval každý den až od desíti, jak tomu bylo v celém městě zvykem. V kanceláři, kde pracoval jako finanční úředník, by ho stejně nikdo nepostrádal. Šéf chodil do práce obvykle poslední, řízen mottem „Co neuděláš dnes, nech na pozítří a zítra máš volno.“ Ostatní pracovníci jeho příklad s radostí následovali. Bylo proto s podivem, že se firma stále ještě držela při životě. Asi to bylo i tím, že na půjčování peněz zde byla jediná a celý provoz města byl jaksi zpomalený.

V osm hodin ráno měli jeho obyvatelé ještě půlnoc. Stejně tak i Bruno, který se dnes probudil s úderem deváté hodiny. Nikdy si nedělal násilí s budíkem. Ve městě se považovalo používat budík skoro za nemorální. Rozlepil tedy pomalu své tmavé unavené oči a podíval se na hodiny. S úlevou se následně ponořil do sladkého bdění. Bruno žil sám. Jako každý Ital měl pro ženy slabost a ačkoliv byl hezky opálený a ve tváři roztomilý nikdy si ještě žádnou k tělu nepřipustil. Nutno podotknout, že kamarádek měl spoustu. Zkrátka stále čekal na tu pravou. Bylo mu třicet, život měl, jak si mysleli ostatní, před sebou, ale tenhle fakt ho nijak nevzrušoval. Jeho život ale neměl šťávu. Už už se smiřoval s tím, že dožije svůj život jako šedá úřednická myš.

Toho rána však, bůhví, kde se to vněm vzalo, se rozhodl všechno změnit. Jako by mu do žil vproudil rebelantský duch jeho pradědečka Maďara. Ze stavu bdění se už pomalu dostal do stavu úplného probuzení. Poškrábal se v tmavých krátkých vlasech a uhladil si svůj nedbale střižený knírek. Pak líně vstal a zamířil do koupelny. Byt, který měl dlouhodobě pronajatý za drahý peníz, měl zařízen docela skromně. Stůl, televize, pár skříní, židle, křeslo, koberce. Zkrátka žádné moderní vymoženosti. Ani kuchyně nebyla výjimkou. Jeden hrnec, talíř, příbor, skleničky, zásoby těstovin snad všech druhů a ledničku napěchovanou mozarellou, rajčaty a lahvemi vína a samozřejmě krabici popcornu, aby mohl sledovat fotbal, protože v Itálii jedno bez druhého nelze. V koupelně Bruno nikdy netrávil více času, než bylo nezbytně nutné. Vždy se umyl, vyčistil si zuby a oblékl se. Toho rána se při pohledu na sebe v zrcadle zamračil. Zkrátka ho popadla z ničeho nic touha změnit svůj dosavadní styl života. Jen okamžik mu stačil na to, aby začal svůj stereotypní líný život nenávidět. Bylo to stále to samé. Vstávání, snídaně v kavárně, pauza, práce, svačina, pauza, práce, oběd „na stojáka“ v nějakém pizza-baru, pauza, svačina, pauza u televize a spánek. Jakoby celý jeho život byl samá pauza, jídlo a práce. Bylo až neuvěřitelné, jak to mohl celá ta léta vydržet. Cítil, že potřebuje vzlétnout. A teď nadešla ta pravá chvíle.

Nazul si čisté ponožky, utřel si z obličeje zbytek pěny na holení a zamířil ke své miniaturní knihovničce. Odtud vytáhl zaprášený a starý atlas Evropy, který patřil kdysi jeho prapradědečkovi. Poté se posadil v kuchyni ke stolu, a protože ještě nesnídal a doma pečivo neměl, uvařil si alespoň cappuccino a k tomu si přichystal rajčatový salát s mozzarellou. S nijak velkou chutí se pak pustil do jídla a otevřel starou knihu, od které si sliboval novou příležitost. Opatrně, aby se stránky nepotrhaly, protože už byly za ta léta přece jen náchylné na jakýkoliv prudší pohyb, obracel list po listu. Atlas byl pěkně ilustrovaný. Skoro každá země Evropy tam byla popsána tak pěkně, že se Bruno nemohl dlouhou chvíli rozhodnout, která by se mu nejvíc zamlouvala. Po hodinovém rozmýšlení už toho měl plné zuby. Atlas zavřel a současně s ním i své oči. Pevně ho uchopil oběma rukama a otevřel ho. Napětím ani nedýchal. Pak pomalu zvedl nejprve jedno víčko a pak i druhé. A bylo rozhodnuto. Na kuchyňském stole ležel rozevřený atlas světa na straně, která ukazovala mapu srdce Evropy – Československo.

Zarazil se. Ze sledování fotbalových zápasů věděl, že Česká republika i Slovenská republika má vlastní tým. Pokrčil rameny a jal se slavnostně číst popis této, jak jistě víme, pozoruhodné země. Byl s výběrem spokojen. Nechtěl ani moc na východ ani na západ a Česká republika mu, alespoň podle neaktuálních popisků, mohla nabídnout vše, po čem v duchu toužil. Ten den, kdy se Bruno rozhodl odstěhovat se do naší vlasti, by měl být vlastně i významný pro nás pro všechny, protože na zemi zas bylo o jednoho člověka víc, který se zamiloval do tradic našich předků. Bylo to tak. Bruno doslova hltal všechny popisky, které v atlase o naší zemi našel. Že je atlas neaktuální, mu pranic nevadilo. Dozvěděl se třeba, že se u nás na vesnicích nosí jedině kroje a že máme velice rádi dechovou hudbu. Naším národním jídlem je hustá smetanová omáčka s masem a knedlíky, které mu byly naprosto neznámé. Podle obrázku mu snad trochu připomínaly o hodně menší italské „gnocchi“, které mu moc chutnaly. Když dočetl poslední odstaveček, kde autor vášnivě popisoval chov skotu na našich pastvinách, opět zavřel oči a začal si představovat, jaké to u nás asi bude. Češtinu, která patří mezi nejtěžší evropské jazyky, si bude muset chvíli osvojovat, ale neviděl v tom nijak zásadní problém. Bruno sice na jazyky talent moc neměl, ale nebyl by to on a ještě k tomu Ital, aby si už nějak neporadil. Má přece ruce a nohy!

Tak, to by bylo. Zemi měl, teď ještě jen zaběhnout do práce, podat výpověď, sbalit si kufry, vybrat eura z banky a mohl vyrazit na cestu. Cestou do kanceláře si ještě stačil rezervovat večerní jízdenku autobusem, protože letadlem ještě nikdy neletěl a měl z něj docela strach.

V práci jeho spontánní rozhodnutí jeho spolupracovníky natolik šokovalo, že nebyli schopni slova. Dokonce i šéf mu podepsal výpověď na místě, bez nějaké zbytečné výpovědní lhůty. Když odcházel, všichni mu s otevřenými ústy bezděčně mávali.

Když Bruno vyšel z budovy ven, zhluboka se nadechl. Byl svobodný, volný a mohl si dělat, co chtěl. Nevěděl sice, jak to bude v Česku vypadat, ani kde bude bydlet, natož kde sežene práci, ale nic už ho od jeho bláznivého rozhodnutí nemohlo zastavit. Snad jen…

Kapitola 2.

Pěchování

Doma se pustil do balení. Zjistil, že není všechno tak snadné, jak se to řekne. Oblečení se mu do tašek ještě vešlo, ale hůř už na tom byl s kuchyňským náčiním a zásobami jídla. Nakonec se musel s těžkým srdcem smířit s tím, že alespoň to jídlo přenechá své pronajímatelce. O nábytku vlastně ani nemluvě. Ještě musel vymyslet co s televizí. Tu se rozhodl vzít sebou, i kdyby tu měl nechat všechno ostatní. Po téměř celodenním strkání a stlačování věcí do tašek byl konečně sbalen. Zcela vyčerpán se svalil do křesla a zapnul si rádio. Právě hlásili zprávy ze světa. Jen tak z legrace si zkusil naladit cizí stanice, jestli náhodou nezaslechne češtinu. Vlastně to byl docela pošetilý nápad, protože češtinu v životě nikdy neslyšel. Přesto ale ladil rádio dál. Nakonec se mu přece jen poštěstilo a v rádiu uslyšel ona magická slova: „Vláda České republiky…“. A tak, i když nebyl vyložený talent, rozpoznal, že se jedná o zemi, do které se právě chystal. Pak už zachytil jen útržky jako: Klaus, parlament a legální. S uspokojením zjistil, že to jsou slova velice podobná jeho mateřštině a přemýšlel, o čem by tak mohli v rádiu, prostřednictvím těchto slov, hovořit. Jeho intuice na sebe nenechala dlouho čekat. Pravděpodobně půjde o nějakou legalizaci zákona o Santa Klausovi. Zasmál se a pomyslel si, že ti Češi budou asi pěkně praštění. A i tohle ho povzbudilo k tomu, aby se na svůj nový život těšil. Podíval se na hodinky a s hrůzou zjistil, že mu za hodinu a půl odjíždí vlak.

Rychle si sbalil poslední věci a běžel zazvonit na paní domácí. Ta naneštěstí neměla o jeho úmyslu ani tušení a byla pěkně překvapená, když ji udýchaně sděloval, co se chystá udělat. Vzala si od něj klíče od bytu a poslala ho ke všem čertům, protože si uvědomila, jak těžko se jí bude shánět nějaký další trouba do pronájmu, který by platil tolik, jako Bruno. Ten se s ní nikdy zvlášť nevybavoval, protože to byla nepříjemná žena, a tak byl teď rád, že všechno vyřídil tak rychle. Pobral si tedy všechny své tašky, naposledy se rozhlédl, jestli něco nezapomněl, zabouchl dveře a spěchal na nádraží. Vlak jel přesně v pět hodin, což aplikováno na italskou veřejnou dopravu znamená nejdříve o půl šesté, takže času měl tak akorát. Byl rád, že nemusí nikde přesedat, že mu vlak jede přímo do Říma a odsud už pojede autobusem rovnou do své nové domoviny. Do hlavního města Itálie dorazil zhruba po tříhodinové drkotající cestě vlakem. Abychom ho u nás dobře přijali, koupil si v Říme malou vlaječku naší republiky, která se prodávala ve stánku se suvenýry, a zastrčil si ji viditelně do jednoho ze svých pěti zavazadel. Pak si koupil kousek pizzy, aby mu během cesty nevyhládlo a postavil se na zastávku, plný očekávání a těšení se na nový domov. V tomto momentě ale spíše na autobus, který měl už dvacetiminutové zpoždění. Tento drobný detail, přecházel Bruno, stejně jako 90% jeho národa, se samozřejmostí. Když si to tak uvědomil, v Itálii neexistoval dopravní prostředek, který by jezdil na minutu přesně podle jízdního řádu, pokud ovšem nějaký vůbec existoval. Přemýšlel, jak jsou na tom s přesností Češi. Jistě to nebude o moc horší – teda jestli vůbec něco horšího, než se dělo právě v Itálii, bylo – protože autobus, kterým Bruno měl jet, patřil české společnosti. Ten se s třicetiminutovým zpožděním nakonec přece jen přikodrcal k nástupišti číslo jedna. Kromě našeho dobrodruha nastupovalo v Římě ještě asi deset další cestujících. Na to, co se o Česku a Češích zatím dozvěděl, popisky v atlase ale moc neseděly. Pokud cestující ovšem Češi byli. Autobus, kterým měli jet, vypadal také velice moderně. Bruno se zastyděl, že Čechy asi podcenil. Ty kroje mu s tímto autobusem rozhodně nešly na rozum. Sebral veškerý ostych a po otevření dveří nastoupil jako první.

„Tak pane, kampak jedete Vy?“ (Abychom rozuměli, v italštině znamená ‚pane‘ chleba, tak se není co divit, že tomu náš Ital rozuměl po svém.) otázala se česky stevardka. Bruno, který nechápal, proč se ho ptá na chleba, jen nečinně zíral s jízdenkou v ruce a nabídl ji beze slov svůj kousek pizzy.

Stevardka nechápavě zvedla obočí a pak převrátila oči, vzala mu netrpělivě jízdenku z ruky a posadila jej na sedadlo, které se mu mělo stát společníkem na téměř dvaadvacetihodinové namáhavé cestě. Stejně jako břichatý upocený pán, který si přisedl vedle něj.

Všichni cestující už nastoupili, ale autobus stále ne a ne vyjet. Bruno se podíval ven kouřovým sklem a uviděl příčinu onoho dalšího zpoždění. Viděl stevardku, rozhazující rukama a řidiče, který se s klením snažil nacpat do zavazadlového prostoru všechny Brunovy kufry. Když se jim to po deseti minutách nakonec podařilo, dokonce i po velkém úsilí zavřít kufr autobusu, zpocený řidič usedl za volant, stevardka jim nepříjemným hlasem popřála příjemnou cestu a cestující zajásali, že konečně vyjíždějí.

Během celé cesty Bruno ani jednou nezaslechl italštinu. Byli tu pravděpodobně jenom Češi.

Jízda autobusem byla nepohodlná. Setmělo se a Italovi se začaly pomalu klížit oči. Jak se zdálo, jeho spolusedící se už dávno oddal slastnému spánku. Muž vedle Bruna za celou dobu nepromluvil. Ostatně ani neměl příležitost, protože se buď živil, nebo spal. Pivo, tlačenka, řízky, buchty … Bruno samou zvědavostí nad těmito pokrmy nemohl přestat na souseda zírat. Ten si ho však nevšímal. Byl to starší pán oblejších tvarů, s plnými tvářemi, malými očky a mastnou přehazovačkou na pokročilé pleši, která byla některým Čechům tak důvěrně známá. A teď, zmožen dobrým jídlem, usnul. Náš Bruno doslova padal únavou. Už už si myslel, že přichází sladké nevědomí spánku, když v tom se na něj z boku něco sesulo. Byl to onen břicháč, který, ačkoliv měl zaplaceno v autobuse pouze jedno místo, si asi myslel, že už je doma ve své posteli a tak se ve spánku bez zábran pořádně roztáhl a ve svém spolusedícím Brunovi objevil, jak to tak vypadalo, měkký polštář. Italovi se zatajil dech. Ani ne tak proto, jak se leknul, ale spíše to bylo tím, že mu váha onoho pána skřípla dýchací trubici. Snažil se jej ze všech sil odtáhnout oběma rukama. Ovšem ne natolik, aby se mu to podařilo, a tak svůj pětiminutový pokus nakonec vzdal, snažil se alespoň zavolat stevardku, ale měl tak slabý hlas, že se zmohl akorát na tichou modlitbu. Nakonec se se svým údělem polštáře smířil a vyhledal v tomto nesnadném osudu jedno pozitivum. A to, že mu aspoň v noci nebude zima, protože už docela přituhovalo. Kolem tří hodin ráno ho přece jen přepadla taková únava, že zátěž-nezátěž, usnul. Probudil ho hrom. Lekl se. Podíval se z okna a uviděl vycházející slunce nad rakouskými Alpami. Udivilo ho, že hřmí, ačkoliv nebe bylo úplně čisté. Brzy ale zjistil, že burácení, které ho probudilo, bylo sice přírodního původu, ale takového, které mohl zaznamenat hned vedle sebe. Byl to kručící žaludek hory, která se na něj svalila večer. Bruno si v duchu přál, aby se soused probudil. A skutečně. Za půl hodiny opravdu otevřel svá malá očka, protáhl se, ani se svému polštáři neomluvil a začal se ládovat snídaní. Ještě předtím stihl zabručet něco o tom, že to byla nejmizernější noc, jakou kdy zažil. Náš Ital, který se poprvé po několika hodinách mohl nadechnout vydýchaného vzduchu, si s úlevou přilepil obličej na okno autobusu a okamžitě usnul.

Kapitola 3.

Domov můj

„Vážení cestující, blížíme se do cílové stanice. Těm z vás, kteří zde jízdu končí…vlastně všem, přeji pěkný den!“ zahřměl do mikrofonu stevardčin hlas a řidič přitom leknutím trhl volantem, až sebou celý autobus cukl. Bruno otevřel oči. Podíval se z okna a zjistil, že venku je docela pěkně. Modrá obloha a sluníčko zářilo o sto šest. Podíval se na hodinky. Město vypadalo celkem pěkně. Vlastně všechno bylo nad jeho očekávání, protože poté, co si přečetl svůj starý atlas, si myslel, že jede do nic-moc rozvinuté země. Lidé vypadali vzhledově celkem přátelsky. Móda byla pro Bruna, jako pro většinu jeho krajanů, velmi důležitým prvkem. Nosil zásadně košile, občas nějaké to sportovní tričko a džíny, ale nejlépe se cítil v obleku. Patřilo to ostatně k jeho práci. Jak zpozoroval přes okénko autobusu, Češi nijak zvlášť rozvinutý smysl pro módu neměli. Jistěže tu slušně oblečené lidi našel, ale přece jen převažovala móda šusťákových bund, džínů, botasek a v neposlední řade přelivu podzimních barev. Přesto se na svou novou zemi nemohl vynadívat.

Autobus zastavil. Vtom okamžiku se všichni cestující začali tlačit ven, jako by měli na vystoupení pár vteřin, než se dveře zase zavřou. Pan slon, který vedle Bruna seděl, si násilí nedělal. Upozornil přecpanou uličku, že teď jde on, a když ho nikdo neposlechl, nic toho nedbal a šel, aniž by se podíval, kdo mu to pod nohama naříká. Ital se chvíli choulil ještě k sedadlu, když ho stevardka začala netaktně vystrkovat ven. Nic neříkal a s úsměvem vystoupil. Zavazadla všech cestujících byla už vyložená. Jen jeho ne. Chvíli čekal, že mu řidič pomůže ze zavazadlového prostoru vytáhnout jeho kufry, pak ale pochopil a snažil se sám. Řidič stál opodál, kouřil cigáro, kroutil hlavou a díval se, jak se autobus naklání na stranu směrem, kterým Ital tahal svůj majetek jako v pohádce o řepě. Autobus se zakymácel, ale naštěstí se nezhoupl natolik, aby se převrátil na bok a na zemi se před ním povaloval pouze Bruno se svými metrákovými kufry. Rozhlédl se, jestli neuvidí nějakého nosiče, ale kde nic tu nic. Když už se tak díval po okolí, tak si nemohl nevšimnout, že na něj upírá zrak téměř celé nádraží. Zčervenal jako rajče, uchopil své těžké břímě a vydal se k nejbližší trafice, kde si chtěl koupit mapu města. Trafikantka, která patřila mezi ty ženy, kterým nic neujde, si ho změřila od paty k hlavě. Cizinec-napadlo ji. A měla pravdu.

-Dobrý den, chtěl bych koupit mapu města, prosím. -zkusil to naivní Bruno italsky.

-A nejspíš talián- usoudila podle znělosti tohoto krásného jazyka, který slýchávala občas v televizi v kýčovitých telenovelách -těch tu máme ještě málo, -zamumlala si pro sebe prodavačka a přemýšlela, jak mu říct, že nerozumí, co chce. Pak se otočila a zpod pultu vytáhla malinký kapesní italsko-český slovník. Měla jich tu pár pro všechny případy. I anglických a německých. Bruno zakroutil hlavou, ale vzal si ho a překvapeně zjistil, že se jedná o malý kapesní dorozumívací prostředek. Po deseti minutách hledání zplodil s velkou námahou větu, která zněla asi takto:

-Ktit mapa mesto. Ja prosit Vy.

Trafikantka pokývala hlavou a odešla hledat mapu do skladu a Ital zatím hledal výrazy, jak by vyjádřil, že koupí i onen malý užitečný slovníček. Zatímco on hledal, ona se urputně snažila přepsat cenu, která původně stála na plánku a po chvíli snažení tam namísto 50 Kč, stálo rovných 100 Kč. A se slovy:

-No co, na chudáka nevypadá a plat je v zemi bídný – vešla zpátky do krámu.

-Ja vzit un dizionario…eh..un momento, eh si…slovnik- usmál se Bruno. Poté vysolil prodavačce na stůl 50 eur a čekal.

-Tak to moment, mladý pane, u nás eura ještě nejsou, koruny, slyšíte koruny mi musíte dát, rozumíte? -a zamávala mu před obličejem papírovou stovkou z pokladny.

-Eh? -nezmohl se zaražený Bruno na nic víc. Pochopil ale, že cesta přes eura nevede a bez mapy a slovníčku vycouval z krámu.

Před trafikou se bezradně rozhlédl a v tom okamžiku se mu opět rozzářil obličej, protože spatřil na budově na druhé straně ulice skvostný nápis ‚Národní banka‘. Sebral svá zavazadla a zamířil si to přímo dovnitř. Ostraha ho nejprve odmítla vpustit dovnitř, protože terorismus není neznámý ani v takové malinké zemičce jako Česko, ale Brunův nevinný pohled a bezradný výraz je obměkčil. Po chvilce se tedy dostal k přepážce, vysolil na stolek před úřednici 3000 € a se slovy ‚koruna‘ čekal, až dostane proměněné peníze.

-Pane, počkejte, nejprve si musíte vzít lístek a vystát frontu! -řekla rozčíleně úřednice. Bruno se ale jen usmál a čekal, protože nerozuměl. Úřednice tedy kývla na muže v tmavém obleku s tmavými brýlemi a ti Bruna beze slov dotáhli k přístroji na lístky. Tam mu jeden vytiskli a rukama nohama mu vysvětlili, že musí počkat, až se jeho číslo objeví na digitální tabuli. Ital se nevinně pousmál, a z náznaků pochopil, co se po něm vlastně chce. Jakmile se na tabuli objevilo číslo 452, Bruno vystřelil k přepážce, jakoby mu někdo pod nohama zapálil podlahu. Vyměnil si všechny peníze a vyjeveně hleděl na české papírovky. Musel uznat, že jsou hezčí než eura.

vyšel ze dveří provázen slovy, kterým stejně nerozuměl – „Přijďte zas, ráda Vás uvidím.“ Kdyby věděl, s jakou chamtivou upřímností to bylo řečeno, tak by byl o poznání blíž české povaze.

Kapitola 4.

Duše promlouvá

Vyšel tedy ze stánku ven a rozhlédl se napravo i nalevo, rozložil mapu a zahleděl se do ní. Město bylo docela členěné. Jak se tak na něj ale díval, byl čím dál více přesvědčen, že toto není právě nejlepší místo na bydlení, jaké si představoval. Chtěl bydlet spíše v menším poklidnějším městečku, které by mu alespoň trochu připomínalo jeho Itálii. Hledat ji v Česku byla sice iluze, ale Bruno se nechtěl jen tak lehko vzdát. Složil mapu do kapsy, vzal své kufry a vydal se nazdařbůh do centra města. Po chvíli si všiml již zdálky moderního domu, kde do všech stran zářila bílo zelená cedule „Informace“. Jestli to bylo to, co si myslel, pak je na správné cestě. Bez váhání se vydal ke svému dalšímu cíli. Uvnitř seděla za pultem starší, slušně vypadající žena. Usmála se na něj a zeptala se ho, co si přeje. Ital odložil své břímě, které ho táhlo k zemi, vytáhl svůj miniaturní slovníček a začal v něm horlivě listovat. Po chvilce ze sebe vysoukal: „Buon giorno, ja hledat“, řekl a v důsledku svého temperamentu bouchl zvesela dlaní do pultu.

„Obávám se, že Vám nerozumím“ řekla vyděšeně paní Tichá, jejíž jméno se skvělo na bílé jmenovce a pro všechny případy přitiskla jemně pod pultem ukazováček na tlačítko poplašného zařízení.

„Ja hledat kde bydlet…ja hledat kde sehnat dům..ehm byt. Kde bydlet…“

„Stále nerozumím, Vy hledáte, kde byste mohl bydlet?“ rozpačitý Brunův úsměv hovořil za vše. Ačkoliv paní Tiché nerozuměl, rozhodl se kývnout a čekat co bude.

„Kupte si noviny, inzertní, tam toho najdete spoustu, spousta bytů…rozumíte? Počkejte, napíšu Vám to na lísteček“ řekla a poté mu podala papírek, kde bylo napsáno pár webových adres a názvy dvou novin. Bruno nasadil svůj nejsladší úsměv, mrkl na ní a s díky a sípáním, neboť zavazadla byla čím dál těžší, se odporoučel.

Když vyšel z budovy, zastavil se a podíval se na lístek, který obdržel na informacích. Neměl tušení, co s ním bude. Den už se pomalu chýlil ke svému konci a město pomalu vplouvalo do klidového režimu. Bruno zašátral ve kapse a vytáhl svůj slovníček. Chvíli usilovně listoval a po chvíli se rozhodl svou snahu zúročit.