Hrobokop

Krucinál. Lepkavý déšť mi stékal po tváři i bundě a omýval hlínu, která se na mě lepila ze všech stran. Zespodu na mě zírala černá díra, která ale ještě nebyla dostatečně hluboká. Zajížděl jsem líně rýčem pod další vrstvu. Jakoby mrtvola neuměla počkat v chladírně, alespoň než přestane lít. Pršelo už tři dny v kuse a zem byla úplně nasáklá. Rylo se špatně. Na botách mi ulpívaly nánosy hlíny a připadal jsem si jako obr Atlas, kterému pod tíhou nebes ztěžkla ramena. Až to tady dodělám možná hrob vyplním dříve, než sem uloží rakev. Ostatně co komu po tom. Nárazy větru zanášely do díry spoustu listí, jakoby ji chtěly vystlat a zpříjemnit tak svému novému nájemníkovi stádia rozkladu. Ze všech čtyř stěn vykukovaly žížaly, které nechápaly, která bije. Představil jsem si, jak piští a lapají po dechu zatímco je pohlavkují kapky deště. Ryl jsem hlouběji a hlouběji. Rytí bylo součástí mého života. Ryl jsem do všeho, do hlíny, do lidí, a určitým způsobem mě to nepřestávalo bavit. Středobodem mého rytí byla ovšem moje žena. Ta žena, kterou jsem si vybral. Dobrovolně. V afektu jsem ji řekl, aby si mě vzala a ona souhlasila. Byla tenkrát asi ještě víc mimo, než já. Fascinovala jí moje práce, že lidem připravuji jejich poslední útočiště, hliněné lůžko, na kterém budou obnaženi až na kost. Spatřoval jsem v tom jistou úchylku, ale kdo nějakou nemá? I já měl své rytí, bez kterého jsem si neuměl představit život. Žížaly už mi lezly i po botách. Nejspíše v nich viděly jakýsi záchrany ostrov na který voda nemůže. Nevadilo mi to. Svým způsobem mi bylo těch růžovek líto. Musely skrčit celé své tělo, aby se dostaly o pídi dál a všechnu svou sílu soustředit na odraz. Přemýšlel jsem, zda tvor, který má v těle jednodušší systém, má i snazší život. Nejspíš ano. Každopádně žížalám nebylo co závidět. Nemohou si zajít na pivo, sucho jim moc neprospívá a mokro už vůbec ne. V tom jsem ale spatřoval jistou dávku sympatie, protože ta jejich potřeba rovnováhy dodávávala životu na významu. Ryl jsem a hlavou se mi honily žížaly. Mi osobně rovnováha v životě scházela. Někdy jsem si připadal jako robot, jehož stereotypní styl života dostal až na pokraj vyčerpání z opotřebení. Nakonec zabzučí červené výstražné světélko a mě také uloží do podobné vlhké díry obývané žížalami, jako je tahle. Vědomí, že budu příbytkem hmyzu, schránkou, která je živí a dává jim pocit bezpečí mě kupodivu uklidňovala. Alespoň pro někoho budu užitečný. Alespoň neumřu nadarmo. Ze smrti jsem strach neměl, ale to se člověku kecá, než ona skutečně přijde a ocelovým šípem zastaví tlukot srdce, které začne v ten moment chrlit všechno zlé i dobré, co obývalo duši. Mé boty olepené růžovými tvorečky dostaly zcela jiný charakter. Živé boty, tak bych je teď klidně mohl nazvat. Malé i větší žížaly se kroutily a natahovaly krky, aby se mohly dotknout mých montérek. Připadal jsem si jak neodolatelný bůh, po kterém fanynky vztahují ruce touží se ho alespoň dotknout, což jim působí téměř srdeční zástavu. Zbožňovaný, milovaný, chtěný. Takový jsem se cítil v díře vždycky. Prostě king. Král žížal, které ke mě vzhlížely a zbožňovaly mě, byl jsem jejich spasitel. Naplňovalo mě hrdostí, že pro někoho jsem důležitý. Že někdo ve mě věří. V tom mi sklouzl pohled na rýč a všechny mé hrdinské utopické myšlenky se rozplynuly jako ranní opar. Nic. Prázdnota a děs. Spasitel? Vždyť já jsem narušitel! Kdybych se tady nerýpal v zemi, žížaly by vůbec nemusely utíkat a schovávat se před kalužemi, které jsem svým rýčem způsobil. Prodraly by se na povrch, kde by jim bylo dobře. Některé by možná zhynuly, ale byl by to přirozený vývoj věcí. Narušitel. Ničitel. Jsem jen obyčejný, od hlíny ulepený, hrobokop.