O nešťastné kapce

Jednoho rána se nebe rozhodlo, že už je čas, zemi trochu zalít, protože květinky, stromy i louky měly žízeň. Tak se mraky domluvily, sešly se na nebi, a jak se navzájem objímaly a vítaly, začaly z nich padat kapky, veliké jako dlaň. Z jednoho obzvlášť velkého mraku padala na zem mohutná kapka. Jmenovala se Deštinka. A protože mraky plují nad zemí obzvlášť vysoko, měla Deštinka hodně času na přemýšlení, než dopadla na zem. Kolem ní letělo spoustu jejich sester a všechny se těšily, až uhasí žízeň rostlin. Deštinka poslouchala jejich zvonivý smích, ale jí do smíchu nebylo. Než vypadla z mraku, slyšela totiž oblaka, jak si povídala o kapkách, které prý mají velmi krátký život. Že prý dopadnou na zem, vsají se do ní a to je jejich konec. To se Deštince samozřejmě nelíbilo.

„Co je to za spravedlnost“ naříkala „sotva nahoře vzniknu, už abych zase ze světa zmizela. A přitom je tady tak krásně. Zvlášť když se na zemi dívám z té veliké výšky a vidím tu spoustu nádherných rostlin, květin, stromů, domečků a lidí.“ Deštince bylo do pláče. Za pár minut její život skončí a ona si ani vší té nádhery ještě neužila. A tak padala a padala a tu najednou pod ní proletěl malý ptáček, který se snažil uletět před deštěm. Deštinka mu měkce dopadla na záda a měla co dělat, aby se na jeho hladkých peříčkách udržela. Byla tak překvapená, že ani nedutala. Zanedlouho přiletěli do prostorného hnízda, které bylo chráněno velkými listy. Deštinka se udiveně rozhlédla a pak opatrně sklouzla ptáčkovi po hřbetě dolů do tenkých větviček a trávy, ze kterých bylo hnízdo vytvořeno. Musela si ale dávat pozor, aby ji tvoreček nezamáčkl. Oni jsou sice ptáčkové lehouncí jako peříčko, ale proti kapce přece jen něco váží. Opatrně se tedy rozhlédla kolem. Hnízdo vypadalo jako kolébka. Po chvilce ptáček zase odletěl a nechal Deštinku samotnou. Ta se jala prozkoumávat všechna zákoutí. Staré větvičky mlčely a také tráva vypadala, jako že už nějakou dobu spí. Kapička měla sice radost, že nedopadla na zem a nevsála se do hlíny, ale po chvilce si uvědomila, že se vlastně ocitla v jakémsi vězení, ze kterého není úniku. Pokusila se totiž vyšplhat po stěně navrch hnízda, ale sotva se vydrápala asi do poloviny, skutálela se opět dolů. Deštinka opakovala pokus nesčetněkrát, ale po nějaké době uznala, že všechny její pokusy jsou marné.

„To jsem dopadla“ hořekovala „Tolik jsem nechtěla dát vláhu živým rostlinám, až skončím tady mezi suchými větvemi, které mě už vůbec nepotřebují, a zanedlouho se rozplynu v páru a můj život tak bude úplně zbytečný.“ A Deštinka plakala a plakala, až namočila celé ptačí hnízdečko. Zůstala sama až do večera. Jakmile se setmělo, vrátil se opět do hnízda onen ptáček. Pohodlně se v něm usadil a tu si všiml kapičky, která se zuby nehty držela stěny hnízda.

„Jé, kapička, a já si říkal, že tu mám nějak vlhko“ zlobil se ptáček. Ale bylo to jenom na oko, protože moc dobře věděl, jak je voda užitečná.

„Moc se ti omlouvám“ vykoktala ze sebe Deštinka. „Padala jsem z nebe a nejednou jsem se ocitla na tvých zádech a letěla jsem s tebou až sem.“

„Nic ne neděje“ zašveholil zvesela ptáček. „Ale zdáš se mi nějaká smutná. Stalo se ti něco?“

„Ne, nic“ zalhala kapička, ale vypadala při tom tak nešťastně, že jí ptáček tu její údajnou spokojenost vůbec nevěřil.

„Pověz mi, co tě trápí, třeba ti můžu pomoct“

Deštinka se na něj smutně podívala a řekla „No dobrá. Padala jsem z nebe a nechtěla jsem dopadnout na zem, protože jsem si říkala, že za chvíli se vsáknu do hlíny a bude konec a chtěla jsem si ještě trochu užít života. A tak jsem byla šťastná, že jsem ti přistála na zádech. Ale teď jsi mě zanesl sem, mezi suché větvičky a já jsem zjistila, že je to ještě horší, protože se zanedlouho rozplynu v páru a nikdo ze mě nebude nic mít. Kdybych totiž spadla do trávy, nebo ke kořenům nějaké rostlinky, tak bych jim aspoň udělala radost a osvěžila je, ale takhle?“

Ptáček se na kapku zadíval, zamyslel se a pak řekl. „Pomůžu ti.“

 „A jak?“ vyhrkla nadšeně Deštinka.

„Inu, ráno si tě vezmu na záda a vyletím s tebou do oblak. Ukážu ti celičký svět, abys viděla jak je krásný. A jakmile budeš připravená, sklouzneš dolů a můžeš tak splnit svoje poslání a udělat někomu radost.“

Kapička byla z nápadu tak nadšená, že začala tančit po celém hnízdečku, až ji ptáček se smíchem zastavil, protože nechtěl mít svůj pelíšek celý mokrý.

Ráno se oba vzbudili velmi časně. Slunce ještě pomalu ani nevykouklo zpoza hor. Deštinka se pohodlně usadila ptáčkovi na zádech a vyrazili na cestu. Letěli přes rozkvetlé louky, voňavé lány tulipánů, přes širokánské jezero, hluboké černé lesy i roztomilá městečka a všechno vypadalo tak krásně, že se toho pohledu Deštinka nemohla nabažit. Po chvilce doletěli nad políčko, kde rostly vlčí máky. Bylo nádherně červené a kapičce se moc líbilo. Ptáček proto letěl co nejníže, aby si Deštinka pohled užila i zblízka. Na konci políčka rostl jeden máček, který měl ale úplně zvadlé lístečky. Kapička proto pošeptala ptáčkovi, že už je čas seskočit na zem. Hezky se s ním rozloučila a sklouzla mu se zad přímo ne neduživý máček.

Ten, když spatřil Deštinku na svých kořenech, zajásal a hned zvedl hlavinku a lístečky zvesela zamávaly. Kapička se spokojeně přitulila k jeho kořenům a radovala se, že i ona mohla ve svém životě alespoň jedné rostlince udělat radost.