Legráckov

Legráckov bylo malé, ale pěkné městečko, kde žila spousta legračních ale také zlomyslných človíčků. Nejlegračnější ze všech byl ovšem pan starosta. Byl to malý černovlasý mužíček s velkým knírem a širokým úsměvem. Ostatní, mu říkali Pupkolez, protože mu z košile, kterou měl velmi těsnou, vykukovalo jeho ohromné starostovské břicho.

Pan starosta byl ale šprýmař a sám se té přezdívce smál. Jeho velké břicho se mu někdy také hodilo. Například, když měli na radnici schůzi a radní si vyprávěli vtipy. To se pak smáli, až se za břicha popadali a nemohli se zastavit. V tu chvíli si pan starosta vždycky poplácal po břiše a v síni to tak zadunělo, že se všichni radní opět ztišili. Ovšem do té doby, než zas některý začal vyprávět třeba o tom, jak stará Fíková zase prodávala na trhu na náměstí lahve se svěcenou vodou, ve kterých měla ale ve skutečnosti tu nejkvalitnější pálenku. Schůze na radnici byly vždycky plné legrace a pan starosta, nejlegračnější mužíček ze všech, vždycky dosáhl toho, že všichni radní odcházeli nejen s dobrou náladou, ale také s nebezpečně zlomyslnými nápady.

Jednou tak zase schůzovali a tu starosta povídá:

„Moji milí radní, je načase, abychom si zase ve městě užili trochu legrace. Navrhuji, abychom zase jednou pěkně vypekli naše obyvatele.“

Radní, kteří byli pro každou špatnost, návrh přijali s nadšením.

„Mohli bychom třeba natřít všechny lavičky v městečku medem“ řekl radní Lehcenabyl.

„Nebo rozhlasem vyhlásíme, že se hledá někdo, kdo by vystoupil na městské slavnosti a zazpíval by. Samozřejmě vybereme někoho, kdo by zpíval nejfalešněji“ přihodil radní Snadnopozbyl.

A pak se k nim postupně přidalo všech deset radních a každý hýřil nápady, co by mohli zase lidem provést. Když už se v síni nedalo slyšet vlastního slova, poklepal si starosta opět na břicho a povídá:

„Mám skvělý nápad. Rozhlásíme po městě, že na návštěvu přijede ministr z Grónska, aby nám zahájil naši Letní slívovou slavnost. Ve skutečnosti ale navlečeme do obleku nějakého psa a budeme se k němu chovat tak, jako by to byl pan ministr. To bude legrace, až uvidíme ty překvapené obličeje. Třeba nám na tu lest i někdo skočí!“ zasmál se starosta a ostatní radní propukli v nadšený smích a jásot.

„Moje teta má takového velkého buldoka, který z dálky vypadá jako nazlobený chlápek“ řekl radní Pečínka, který byl také pěkně vypečený.

„A já se postarám o oblek“ dodal rychle radní Fusakle, který si doma vedl ze záliby krejčovskou dílnu.

„Musíme taky objednat kočár bez střechy, aby lidi psa hned nepoznali po chůzi. Hezky ho usadíme mezi nás a budeme pozorovat, co na to ostatní.“

„To je úchvatné“ volali radní. Všichni už se nemohli dočkat, až onen den nastane.

Jak si řekli, tak také udělali. V městečku už týden předem visely plakátky, že přijede grónský ministr a aby všichni tu vzácnou návštěvu přišli řádně přivítat. V pekárnách se pekly švestkové koláče, až to všem kroutilo nosem, v řeznictví se krájela ta nejlepší šunka a v každém domečku se připravovala nějaká dobrůtka, aby se pak dva dny mohlo pěkně slavit.

Sobotního rána se radní opět sešli na radnici.  Pečínka přivedl buldoka své tety a Fusakle zase oblek šitý psovi na míru.

Chvíli sice trvalo, než psa do obleku nasoukali, ale za malý šunkový úplatek se jim to nakonec podařilo. Když pak psovi ještě nasadili klobouček a nalepili knír, mohli se radní se starostou smíchy udusit. Vyčítavý psí pohled pak už mluvil za vše.

Kočár už stál na radničním nádvoří a dva radní hlídali bránu, aby je náhodou nějaký zvědavec, který by šel kolem, nezahlédl.

Rychle usadili psa do kočáru. Pan starosta se posadil po jeho levici a radní Pečínka po pravici. Pak si přisedlo ještě pár radních a ostatní se seřadili za kočárem. Když bylo všechno připraveno, vyjeli.

Na náměstí bylo narváno k prasknutí. Všude to vonělo, až se sbíhaly sliny a kam jen oko dohlédlo, byly postavené stánky s čerstvým pečivem, koláči, sýry a nejvíc stánků tady bylo s domácími uzeninami a obrovskými švestkami, na které byli obyvatele Legráckova patřičně hrdí. I proto se každý rok slavila Letní slívová slavnost, která byla známá široko daleko.

Na náměstíčku bylo postaveno také malé pódium s židlemi pro starostu, radní a také slavně očekávaného ministra. Všichni už nedočkavě přešlapovali a vyhlíželi směrem k radnici, kdy uvidí průvod. Tu se brána radnice slavnostně otevřela a muzikanti na náměstí začali hrát slívový pochod, který složil nejstarší obyvatel městečka pan Mrtvolka, který zvesela tleskal do rytmu.

Ministr-pes měl kolem krku uvázanou tmavě modrou kravatu a pod oblečkem se mu skvěla bílá košile, která už byla i za tu chvilku pěkně poslintaná. Starosta viděl, jak obyvatelům spadla brada, když ‚grónského ministra spatřili‘. Obyvatelé Legráckova nevěděli, jestli se mají smát, nebo ne, ale když se podívali na starostovu tvář, bylo jim jasné, že o žádnou legraci nejde. Když celé procesí vystoupilo na pódium a radní se usadili na židle, přistoupil starosta k řečnickému pultu a promluvil:

„Moji milí spoluobčané, je mi ctí, že mohu mezi námi přivítat pana ministra, který k nám vážili dalekou cestu až z ledového Grónska. Prosím pana ministra, aby nám řekl pár slov“ a po těch slovech se obrátil na psa a dal mu znamení, aby přišel k němu. Pes na něj chvíli zíral, ale pak seskočil ze židle a postavil se vedle starosty na zadní a opřel packy o řečnický pult, kde už měl připravenou voňavou masnou odměnu. Jakmile kousek uzeného spolkl, dlouze zakňučel a podíval se na starostu psíma očima s žádostí o další kousek. Starosta si natočil mikrofon k sobě a řekl:

„Pan ministr Vás všechny vítá a je mu potěšením zahájit naši Letní slívovou slavnost.“

 „Pan ministr také říká, že byste se nikdy neměli chovat jako psi a mít se rádi!“ pokračoval vypečený starosta. Radním už ale cukaly od smíchu kníry.

Když obyvatelé Legráckova viděli, že se starosta stále tváří vážně, začali opravdu věřit, že převlečený pes je opravdu ministrem z Grónska a že sychravé počasí a krutý život v ledové zemi mu trochu pozměnili vzhled. Kňučícímu psovi tedy věnovali za jeho projev dlouhý a uznalý potlesk. Starostův povedený vtípek by nakonec tedy přece jen vyšel, nebýt stánku s lahodně vonícími uzeninami, který byl postavený ihned pod pódiem. Jitrnice a jelita v něm tak voněla, že jeho psí nenasytná hlava byla celou dobu nakloněna jeho směrem. Starosta Pupkolez chtěl právě psa požádat, aby se k něčemu opět vyjádřil, ale v tu chvíli zavála do psího čumáku tak aromatický vítr, že grónský ministr vztyčil ocas a oblek neoblek se legračně vrhl na stánek s uzeninami. Než mohl starosta otevřít pusu, byly všechny jitrnice i jelita fuč a řezník Klobáska se s hrůzou v očích díval na tu spoušť. Když si lidé na náměstí konečně uvědomili, že si z nich starosta vystřelil, celí brunátní začali nadávat a nakonec se strhla taková mela, že každý každého bil hlava nehlava. Starosta s radními se ani nesnažili do rvačky vstupovat, protože zatím stáli mimo dění na pódiu, kde mohli celé ti divadlo bez újmy sledovat. Měli z toho všeho ohromnou legraci, avšak do té doby, než starostovi na hlavě přistál teplý tvarohový koláč. Toto si samozřejmě nemohl nechat líbit a tak seskočil z pódia a začal po lidech házet velké slavnostní slívy, které byly všude krásně naaranžovány. Zanedlouho vypadalo celé náměstí jako velká povidlová díž. Rvačka by pokračovala ještě asi hodně dlouho, kdyby se na obloze neobjevily černé mraky a nezačalo pršet. Všichni se proto raději rozběhli do svých domovů a byli rádi, že mají letos Slívovou slavnost za sebou. Nejvíc rád byl ale pan starosta, který si uvědomil, že to s tou legrací přece jen trochu přehnal. Poklepal si na své velké břicho a zadumaně si přísahal, že se všemi žertíky nadobro skončil. Jenže pak se svým myšlenkám zasmál, protože se mu v hlavě zrodil další nápad, jak by si z lidí vystřelil.