Anne-Marie a flíčky

Ona ví, že je to pohádka o ní…

Byla jednou jedna malá holčička Anne-Marie, která moc ráda nosila šatičky. Měla jich doma plnou skříň – růžové, červené, zelené a její nejoblíbenější byly modré, které barvou připomínaly letní oblohu. Anne-Marie ale měla jeden velký problém. Kdykoliv si oblékla nějaké čisté šaty, během pár chvil se jí na nich objevil škaredý flíček. Jednou byl od špenátu, podruhé od zmrzliny, potřetí od hlíny a jindy zase od barev. Anne-Marie tomu nemohla zabránit. Ať dělala, co dělala, vždycky se tu nějaký ten nezbedný flíček našel. Chudák holčička. Maminka už také nad tou záhadou kroutila hlavou a jednou si dokonce řekla, že bude Anne-Marii celý den hlídat, aby se ji na šatičkách žádný flíček neobjevil. Ale znáte flíčky. Ty potvůrky jsou tak mazané, že se objeví v tu nejneočekávanější chvíli a stačí se vteřinku nedívat a už vám dělají společnost. Anne-Mariina maminka si nakonec řekla, že to asi nemá smysl a smířila se s tím, že její dcera bude mít šatičky vždycky nějak přizdobené. Anne-Marii to ale samozřejmě vadilo. Byla z toho smutná, protože všechny děti dokázaly zůstat čisté až do večera, jen ona měla to výsadní právo, že měla každý večer na šatičkách nějaký flíček. A tak se jednoho dne rozhodla s flíčky zatočit. Bylo sice zrovna krásně a svítilo sluníčko, ale ona si i přesto oblékla na šatičky pláštěnku. Doufala, že až si ji večer sundá, tak na šatičkách žádný flíček nebude. Jenže ouha. Jakmile si večer pláštěnku opět vysvlékla, šklebil se na její sukýnce velký flek.

„To není možné. Vždyť jsem měla celou dobu na sobě pláštěnku“ divila se. K jejímu velkému překvapení flíček promluvil.

„Víš, Anne-Marie, my tě máme hrozně rádi. A neradi bychom tě opustili, protože už jsme si na tebe zvykli a ostatní ve tvém okolí si zvykli na nás. Tvoje maminka už se nás ani nesnaží násilím odstraňovat a proto je nám s tebou náramně. Navíc, nejsme tak škaredí. Podívej, já mám třeba tvar jako žížala v klobouku a včerejší flíček zase vypadal jako ptáček.“

Anne-Marie si flek prohlédla a skutečně. Jako by na její sukýnce byla namalovaná žížala s velkým kloboukem na hlavě. Rozesmála se. Najednou už ji flíčky nepřipadaly tak hrozné. Hledala, jestli na sobě nenajde ještě nějaký a tu spatřila na rukávu další. Ten zase vypadal jako malá hruštička. Anne-Marie najednou měla z flíčků takovou radost, že si sedla za stůl a všechny si je poctivě nakreslila na papír. Od té doby holčička každý den malovala flíčky – jednou to byl malý zajíček, pak zase domeček a někdy se stalo, že měl flek prostě jen tvar fleku, ale i z toho dokázala holčička něco vytěžit. Od té doby už nikdy nebyla smutná, a protože hodně malovala, tak se z ní nakonec stala slavná malířka. A všechno jenom díky flíčkům, které ji samozřejmě už nikdy neopustily. Ale to bylo naopak štěstí, protože díky nim Anne-Marie nikdy neztratila obrovskou fantazii a radost z malování.