Kniha mého života

Již od malého miminka jsem knihy nesnášela,

vše, co mělo písmenka, jsem z domu vynášela.

Leporela, dětské knížky, harlekýny babičky,

vše končilo pod koly aut, či vespod mé botičky.

Zvláště máma nadávala, co že jsem to za dítě,

které z hřbetů tlustých knih jen vždy tahalo za nitě.

Nevím, proč tomu tak bylo, kde se to ve mně vzalo,

jako dítě čtení knih však mě nikdy nebralo.

V pubertě se zášť zlepšila, nejspíš kvůli placení,

které čekalo mě vždy za každé knihy zničení.

Tolerance přišla záhy, fuk mi byly knihy,

destrukce mě vskutku přešly, už žádné průšvihy!

Životní zlom ten však nastal, když mi bylo dvacet,

já k té chvíli celý život musím se navracet.

Poznala jsem Viktora, muže mého života,

sálala z něj moudrost z knih a neskutečná dobrota.

Když mi řekl svoje jméno, řekla jsem si „Fíha!

Vždyť on, k čertu, jmenuje se Viktor Ludvík Kniha!“

Co naplat, tak stal se první knihou mého bytí

a byl také tou první, co musela jsem míti.

Život s ním byl jedna báseň, kvetla u nás láska,

z vyprávění stal se román, nádherná procházka

růží sadem, ruku v ruce, do stáří nás plamen hřál,

v symfonii tónů, zvuků byl nám dlouhý čas dopřán.

Od našeho seznámení prolomil se led,

já přečetla v prvním roce s ním knih dvě stě pět.

V dalším zas o tři sta více, stal se ze mě knihomol,

čtení už pro mě nebylo jenom trpký duše bol.

Od novel po detektivky, poezie včetně,

četla jsem i slovníky, a to, prosím, četně.

Dělala jsem čest příjmení, co mi Viktor dal,

ten se mojí nové vášni jen v tichosti smál.

Viktor sehrál velkou roli v mém vztahu ke knihám,

i nyní, skoro ve sto letech, knižní touhy mívám.

Vděčná už být nepřestanu, za tu možnost milou,

že jsem směla žít svůj život s mým Viktorem Knihou.